Krajina zasažená činností člověka. Krajina exploatovaná, tj. využívaná i zneužívaná, obdělávaná i vykořisťovaná, krajina přetvořená, post-krajina. Upínáme svou pozornost do míst, kde člověk zanechal výraznou stopu a kde přichází cílená obnova. Co nás k této obnově vede? Výčitky svědomí, vzpomínky na minulost, hospodářský profit, touha po obytnosti a kráse?

V Litoměřicích proběhla veřejná ideová urbanisticko-architektonická soutěž Revitalizace území bývalých kasáren Armády ČR v rámci projektu o Cenu Petra Parléře 2014. Porota ve složení Ing. arch. Milan Košař (předseda), doc. Ing. arch. Jan Mužík, prof. Ing. arch. Bohumil Kováč, PhD., Ing. Petr Velička a Mgr. Karel Krejza rozhodla o vítězi a nasměrovala tak budoucí rozvoj této významné městské lokality o rozloze 27 hektarů. Nezodpovědnost poroty je do nebe volající.

Celý příspěvek →

„Veškerá výstavba v Praze se bude od příštího týdne řídit pouze obecnými stavebními předpisy. Platnost těch stávajících totiž od úterý pozastaví ministerstvo pro místní rozvoj. A to proto, že pražští radní odmítli v termínu upravit jejich sporné části. Jaké dopady to na město bude mít, se ale představitelé města přou. Jisté je jediné – Pražské stavební předpisy budou muset v co nejkratším možném čase předělat.“

Tolik tisková zpráva ČRo. Co se vlastně stalo?

Celý příspěvek →

Nové formy pohřbívání

Architektonická forma funerálních staveb je v čase poměrně stabilní. Přesto se v poslední době začínají objevovat nové alternativní podoby pohřbívání. Před současnou sekularizovanou společností, jak o ní hovoří řada antropologických a sociálních studií, stojí závažné dilema: potřebujeme, či nepotřebujeme v našem jednání záchytné body, které se následně mohou promítat do tvorby míst posledního spočinutí?

Rozhovor Filipa Landy s Gionem A. Caminadou

Architekt Gion Caminada patří mezi mistry švýcarské stavitelské kultury a jeho tvorba si již získala značný mezinárodní ohlas. Caminadovo dílo je přitom úzce spjato s jeho rodištěm, s malou zapadlou horskou vesničkou Vrin téměř na konci údolí Val Lumnezia v kantonu Graubünden. Hovořili jsme s ním o jeho domově a také o tom, jak lze dnes posilovat a tvořit významuplná místa, kde se člověk cítí být doma.

Architekt, který se po studiích ve velkoměstě navrací do svého rodiště, to nemá jednoduché. V regionech mimo centrum vládnou úplně jiné podmínky než v metropolích, ve kterých je soustředěn velký kapitál a spousta možností, jak se prosadit, společensky etablovat a ekonomicky přežít. Přesto se řada architektů snaží ve svém rodném kraji působit a přispívat ke zlepšení kvality života, mnohdy za cenu velkého osobního nasazení, existenčních rizik i ztráty prestiže. A to všechno zřejmě proto, že člověku více záleží na místě, kde cítí svoje kořeny.

CZ|AT Česko-rakouské fórum architektury 2013
Středoevropská metropole ve 21. století

Listopadová konference Středoevropská metropole ve 21. století byla hlavním bodem programu Česko-rakouského fóra architektury 2013. Odborníci na územní a strategické plánování z Prahy a z Vídně diskutovali o výzvách současného středoevropského města. V úvodu vystoupila Maria Vassilakou, místostarostka Vídně odpovědná za její rozvoj. Ve svém příspěvku popsala deset tezí, které v posledních letech určují směřování rakouské metropole. Mezi desaterem pravidel úspěšného města nesmí chybět důraz na kompaktní a koncentrovaný rozvoj, podporu hromadné dopravy, atraktivitu veřejného prostoru a pěší prostupnost města. Zásadní vliv na debatu o budoucí podobě města má odvaha politické reprezentace prosazovat i méně populární rozhodnutí a ochota reflektovat názory veřejnosti. Ve Vídni mají participativní procesy při navrhování města velkou tradici, přesto však i místostarostka přiznala, že jde o dlouhodobý a komplikovaný proces.

Východisko: Větší účast lidí na procesu plánování města ještě neznamená vznik lepšího prostředí pro jejich život.

Praxe: Je vždy těžké najít míru zapojení veřejnosti do procesu městského plánování. Územní plán je politikum, plné rozmanitých aktérů a sítě jejich vztahů. Vyžaduje holistický pohled, kterého obyvatelé nejsou schopni – buď vlivem nedostatečné erudice, nebo v horším případě vlivem svých sobeckých, individuálních či partikulárních zájmů. Politici a architekti by se měli obyvatel ptát, jak chtějí žít. O tom – co, kam a jak umístit – by ovšem měli rozhodovat odborníci. Obyvatelé by neměli zastupovat roli architektů a projektovat své město. Architekti by ale naopak neměli sklouznout k sociálně-inženýrským tendencím.

Pod zástěrkou demokracie se často setkávám s argumentem, který obhajuje např. velké obchodní plochy v centru města: „lidé to chtějí, vycházíme vstříc poptávce.“ Pokud většina obyvatel tvrdí, že jí vyhovuje obří shopping mall v centru města, nemusí to nutně znamenat objektivní realitu. Může to také znamenat, že bylo kladeno málo otázek, nebo že dotazy byly špatně položeny, že se nepátralo po skutečných důvodech předchozí nespokojenosti, a že se nehledalo nejlepší možné řešení.

Existuje rozdíl mezi tím, co lidé skutečně chtějí a co si myslí, že chtějí. Poptávku po kvalitnější a větší nákupní příležitosti v centru města lze totiž uspokojit různými způsoby. A shopping mall je možná způsob nejméně vhodný. Stejní obyvatelé, kteří jsou s nynější možností nákupu v centru města spokojeni, budou nadávat na vzrůstající dopravní zátěž tamtéž. Ovšem nenapadne je přičítat onen dopravní kolaps právě vybudovanému shopping mallu.

Navíc řada lidí neměla příležitost setkat se (např. v zahraničí) s jinými řešeními podobných situací, většina obyvatel není zvyklá na vyšší standard. Netuší, že lze něco udělat lépe a třeba i levněji. Proto může být s výsledkem relativně spokojena, zatímco odborníci si mohou rvát vlasy nad promarněnou příležitostí.

Závěr: Samozřejmě musí platit, že lidé mají právo vybrat si dobrého architekta, kterému důvěřují. Dobrý architekt/urbanista by měl být schopen poskytnout adekvátní odpověď na to, co, kam a jak umístit, aby došlo k naplnění přání obyvatel po ideálním městském životě. Špatný (nebo zkorumpovaný) architekt bez holistického pohledu naplánuje špatné město (které může být výhodné pouze po ekonomické stránce pro malou skupinu investorů).

Obecně sdílená představa o městě by měla vznikat již ve fázi zadání – například tak, že ideový koncept plánu vzejde z řádné architektonické soutěže a později se stane součástí zadávací studie, která bude samotnému územnímu plánu předcházet.

Na jaře 2008 se v Brně uskutečnil kulatý stůl (viz ERA21 3/2008), podnícený především neúspěšnou soutěží na Národní knihovnu. Po této kauze se staly architektonické soutěže velkým tématem, česká společnost po dlouhé době zaznamenala jejich existenci. Za uplynulých pět let se nezměnilo mnoho. Přesto se zdá, že dnes jsou architekti zkušenější, postupně se učí komunikovat s médii a trpělivě vysvětlovat smysl soutěží veřejnosti. Řada z nich usiluje o podporu soutěží, změnu právních předpisů a společenských postojů. S omlazením představenstva ČKA přišla také nová vlna zájmu o propagaci soutěží i o zahraniční zdroje inspirace. O tom všem se diskutovalo února na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Debaty se účastnili: Marie Pětová, Adam Gebrian, Michal Fišer, Miroslav Vodák, Radek Kolařík, moderoval Filip Landa.

Východisko: Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější (podle M. Heideggera).

Praxe: Při popisu prostředí není problém operovat s legislativně uchopenými pojmy jako „funkce“, „hygiena“, „norma“, „regulace“, dokonce není problém kvantitativně definovat různé hustoty sídelní struktury, koeficienty zastavěnosti, podlažních ploch, poměru ploch zeleně apod. Problém nastává při používání pojmů jako je „obytnost“, „krása“, „městskost“… Všichni si pod těmito slovy něco představíme, považujeme je za automatické, ale stěží je umíme popsat, pokud vůbec. To, co je onticky nejbližší a známé, je ontologicky nejvzdálenější a nepoznané. A přitom chceme-li pochopit podstatu architektury, měli bychom se naučit s těmito pojmy zacházet.

Nemá cenu bavit se o městě jako o systému. Kvalitu a identitu nelze definovat za pomoci exaktních pojmů. Exaktní vyjádření prostoru slouží k orientaci, nikoliv k popisu charakteru, který je nositelem identity.

Obývání není bydlení. Dům není stroj na bydlení, jak se nám snažil namluvit Le Corbusier. Vlastnit dům ještě neznamená mít domov.

Krása není estetika. Ke smyslovému poznání musí přistoupit intelekt. Krásu místa vytvářejí i jiné aspekty než vlastní architektonické projevy. Bylo by prvoplánové představovat si, že gró místa spočívá v jeho designu. Návrat ke kráse neznamená návrat k historizujícím postupům. Návrat ke kráse spočívá v porozumění konkrétním místům v širším prostorovém i sociálním kontextu. Dílo je krásné pravě tehdy když je pravdivé. Neobnovíme-li sami v sobě krásu městského života, nepojmenujeme-li pravdivě potřeby, které mohou krásu nových úprav iniciovat, skončíme u pouhé estetizace, která je jen formální a tím neživotná.

Závěr: S legislativními novelami by měl vznikat i nový, neustále precizovaný slovník. Mluvme více o „prožitku“ než o „užitku“.

Celý příspěvek →