Vize?

Často se mluví o vizi. „Liberec, město s vizí“.

Východisko: Sídlo je složitý celek, pro nějž je zásadní kontinuita, dodržení stanoveného rámce, v němž se při rozhodování o budoucnosti osciluje. Tímto rámcem je vize, tedy permanentně sdílená představa obyvatel o městě. Nejdříve musí být vyjasněn jeho obraz, musí být označeny klíčové prvky a definována obecní shoda na hlavních procesech. Teprve pak může nastoupit nástroj sloužící k uplatnění vize, např. územní plán. Pro sdělení vize však známe i příhodnější nástroje, např. 3D model. Záleží na situaci – kdy, kde a komu je vize sdělována.

Praxe: Vlivem neefektivního právního rámce jsme povýšili technokratické nástroje územního plánování nad vizi. Kompozice většiny českých měst je vystavěna pouze z primitivních parametrů (např. dopravní napojení). Neexistuje-li vize, neformuje se identita. Nemá-li město vizi, nemá ani tvar. A nelze určit jeho regulační rámec.

Závěr: Pokud by byla definována prostorová a strukturová vize města Liberec, zřejmě by obsahovala tyto základní pilíře: spjatost s krajinou, uliční průhledy, zelené koridory. Na tomto základě by byl vystavěn regulační rámec, který by nikdy nedovolil porušení důležitých uličních průhledů stavebními hmotami neadekvátního měřítka.

Slovo „vize“ je možná vhodnější nahradit slovem „koncepce“ či „idea“, případně použít slovník Kevina Lynche a dalších (image). Na obsahu sdělení článku to však nic nemění. Více o možnostech plánování v článku Grand urban rules.

Smysl architektonických soutěží

Kvalitu architektury markantně ovlivňuje paradox dnešního světa, kdy veřejný sektor odmítá na své zakázky uplatňovat princip architektonických soutěží. V prostředí prolezlém korupcí se tomu asi nelze divit, neboť forma soutěže riziko korupce značně snižuje. Dobrá veřejná správa by proto měla dbát na to, aby byly její stavební zakázky řešeny výhradně prostřednictvím architektonických soutěží. Nutno však podotknout, že mnohdy narychlo vypsaný dotační titul z EU zvyšuje časovou tíseň, svazuje veřejné správě ruce, a tím devalvuje i kvalitu architektury.

Celý příspěvek

Grand urban rules

V dnešní době, kdy je český urbanismus minimálně o 20 let pozadu za vyspělým světem, již není možné obhajovat stávající metody územního plánování a povyšovat technokratické nástroje nad ideje. O to více nás na nedávné přednášce „Od městečka k metropoli“ překvapilo, že stávající nástroje obhajují i někteří architekti. Přinášíme zkrácený přepis příspěvku Filipa Landy o urbanistickém vývoji novodobého Liberce a úskalích současné územně-plánovací praxe.

Celý příspěvek

Metropolitní plán i pro Liberec?

Hlavní město Praha začne pořizovat nový metropolitní územní plán. Oproti současnému by měl být jednodušší, přehlednější, pružnější, celistvější a měl by snížit riziko korupce. V rámci zachování názvosloví ponecháme nyní stranou, že Liberec po druhé světové válce prakticky pozbyl všech atributů metropole, a uplatníme název „metropolitní plán“ i v nadpisu tohoto textu.

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města VI

3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru

Umělé místo vizualizuje, doplňuje a symbolizuje způsob, jímž člověk pochopil prostředí. Teprve spojení symbolizace a vizualizace může dát člověku pravou existenciální oporu. Je potěšující, že za vzorový příklad byla v knize Genius loci vybrána Praha. „Analýza prostorové struktury a charakteru Prahy odhalila základní projevy velmi silného genia loci. Jaké významy tento duch shromažďuje? Popsali jsme již přírodní „síly“, které tvoří jeho místní základnu, a objasnili jsme, že Praha je v první řadě skutečným významovým ohniskem charakterově vymezeného regionu. Její ‚tajemnost‘ není ničím umělým, nýbrž je odrazem daného přírodního prostředí. ‚Extatická‘ interpretace tohoto prostředí však zároveň odráží dějiny země.“[1] Z uvedené citace vyplývá, že Praha je skutečně jedinečnou a vyváženou symbiózou symbolizace a vizualizace.

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města V

2.2 Symbolizace

Jak jsme se již zmínili v případě Nizozemska – tam, kde jsou dané podmínky příznivé, se nejvýznamnějším prostředkem konkretizace místa stává vizualizace. Kde příroda nabízí méně, je nutno přistoupit k doplnění anebo symbolizaci.[1] Člověk potřebuje symboly reprezentující životní situace, neboť základní touhou člověka je vnímat krajinu jako významuplnou.

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města IV

předchozí díl

2.1 Vizualizace

Ve vizualizaci se projevuje vnější vztah mezi formou města a jeho obklopující krajinou. Člověk chce zpřesnit své pochopení přírody. „Aby toho dosáhl, staví to, co uviděl. Tam, kde příroda nabízí ohraničený prostor, staví uzavřené místo; kde se příroda zdá být vztažena k centru, buduje mal; kde příroda naznačuje směr, tam zřizuje cestu“[1] Vizualizace ve Valenově pojetí zhruba koresponduje s utilitaristicko-pasivní a geomorfně-odpovídající kategorií.

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města III

předchozí díl

2. Filozofie versus topografie

Z uvedeného etymologického rozboru vyplývá, že sídlo nejenže ohraničuje nebo vymezuje cosi fyzického. Sídlo je především shluk, který shromažďuje významy. Jak píše opět Norberg-Schulz: „Umělými součástmi prostředí jsou především sídla různých měřítek, od domů a usedlostí po vesnice a města, dále pak cesty, které tato sídla spojují a různé prvky, jež přírodu proměňují v ‚kulturní krajinu.‘ Jestliže se sídla organicky vážou ke svému prostředí, slouží jako ohniska, v nichž je charakter prostředí zhuštěn a vysvětlen.“[1]

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města II

Předchozí díl

1. Prostor, čas a charakter

V knize Genius loci je pojem existenciálního prostoru rozčleněn do dvou komplementárních termínů „prostor“ a „charakter“. Zatímco prostor označuje trojrozměrnou organizaci prvků, které vytvářejí místo, charakter označuje celkovou atmosféru, která je nejobecnější vlastností každého místa. Důležité je pochopit, jaké psychické funkce těmto pojmům odpovídají. Prostoru odpovídá orientace, charakteru odpovídá identifikace. Významuplně bydlet – patřit nějakému místu – znamená tedy především orientovat se v prostoru a identifikovat se s jeho charakterem. Moderní společnost se soustřeďuje pouze na praktické funkce, zatímco orientace a identifikace je ponechána náhodě, není záměrně pěstována. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Identifikace znamená: někam patřím. Naopak orientace znamená: něco mohu udělat. Neorientovat se znamená být ztracen, což je jasný protiklad pocitu bezpečí, jímž se vyznačuje bydlení.

Celý příspěvek