Krása?

Východisko: Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější (podle M. Heideggera).

Praxe: Při popisu prostředí není problém operovat s legislativně uchopenými pojmy jako „funkce“, „hygiena“, „norma“, „regulace“, dokonce není problém kvantitativně definovat různé hustoty sídelní struktury, koeficienty zastavěnosti, podlažních ploch, poměru ploch zeleně apod. Problém nastává při používání pojmů jako je „obytnost“, „krása“, „městskost“… Všichni si pod těmito slovy něco představíme, považujeme je za automatické, ale stěží je umíme popsat, pokud vůbec. To, co je onticky nejbližší a známé, je ontologicky nejvzdálenější a nepoznané. A přitom chceme-li pochopit podstatu architektury, měli bychom se naučit s těmito pojmy zacházet.

Nemá cenu bavit se o městě jako o systému. Kvalitu a identitu nelze definovat za pomoci exaktních pojmů. Exaktní vyjádření prostoru slouží k orientaci, nikoliv k popisu charakteru, který je nositelem identity.

Obývání není bydlení. Dům není stroj na bydlení, jak se nám snažil namluvit Le Corbusier. Vlastnit dům ještě neznamená mít domov.

Krása není estetika. Ke smyslovému poznání musí přistoupit intelekt. Krásu místa vytvářejí i jiné aspekty než vlastní architektonické projevy. Bylo by prvoplánové představovat si, že gró místa spočívá v jeho designu. Návrat ke kráse neznamená návrat k historizujícím postupům. Návrat ke kráse spočívá v porozumění konkrétním místům v širším prostorovém i sociálním kontextu. Dílo je krásné pravě tehdy když je pravdivé. Neobnovíme-li sami v sobě krásu městského života, nepojmenujeme-li pravdivě potřeby, které mohou krásu nových úprav iniciovat, skončíme u pouhé estetizace, která je jen formální a tím neživotná.

Závěr: S legislativními novelami by měl vznikat i nový, neustále precizovaný slovník. Mluvme více o „prožitku“ než o „užitku“.

Celý příspěvek

Veřejný prostor?

Veřejný prostor je dnes téměř zprofanovaný pojem. Je nutné cizelovat jeho definici a rozvinout apologetiku jeho podstaty a účelu z hledisek architektonických i socio-psychologických.

Pokud bychom chápali veřejný prostor pouze jako nezastavěná, hmotami vymezená (a zároveň) přístupná prostranství, průměrné panelové sídliště by rázem obsahovalo 60 – 90% tohoto kontinua. Jedná se ale v tomto případě o veřejný prostor? Nejde spíš o jakýsi typ vyloučeného prostoru, tzv. terrain vague?

Celý příspěvek

Vize?

Často se mluví o vizi. „Liberec, město s vizí“.

Východisko: Sídlo je složitý celek, pro nějž je zásadní kontinuita, dodržení stanoveného rámce, v němž se při rozhodování o budoucnosti osciluje. Tímto rámcem je vize, tedy permanentně sdílená představa obyvatel o městě. Nejdříve musí být vyjasněn jeho obraz, musí být označeny klíčové prvky a definována obecní shoda na hlavních procesech. Teprve pak může nastoupit nástroj sloužící k uplatnění vize, např. územní plán. Pro sdělení vize však známe i příhodnější nástroje, např. 3D model. Záleží na situaci – kdy, kde a komu je vize sdělována.

Praxe: Vlivem neefektivního právního rámce jsme povýšili technokratické nástroje územního plánování nad vizi. Kompozice většiny českých měst je vystavěna pouze z primitivních parametrů (např. dopravní napojení). Neexistuje-li vize, neformuje se identita. Nemá-li město vizi, nemá ani tvar. A nelze určit jeho regulační rámec.

Závěr: Pokud by byla definována prostorová a strukturová vize města Liberec, zřejmě by obsahovala tyto základní pilíře: spjatost s krajinou, uliční průhledy, zelené koridory. Na tomto základě by byl vystavěn regulační rámec, který by nikdy nedovolil porušení důležitých uličních průhledů stavebními hmotami neadekvátního měřítka.

Slovo „vize“ je možná vhodnější nahradit slovem „koncepce“ či „idea“, případně použít slovník Kevina Lynche a dalších (image). Na obsahu sdělení článku to však nic nemění. Více o možnostech plánování v článku Grand urban rules.

Smysl architektonických soutěží

Kvalitu architektury markantně ovlivňuje paradox dnešního světa, kdy veřejný sektor odmítá na své zakázky uplatňovat princip architektonických soutěží. V prostředí prolezlém korupcí se tomu asi nelze divit, neboť forma soutěže riziko korupce značně snižuje. Dobrá veřejná správa by proto měla dbát na to, aby byly její stavební zakázky řešeny výhradně prostřednictvím architektonických soutěží. Nutno však podotknout, že mnohdy narychlo vypsaný dotační titul z EU zvyšuje časovou tíseň, svazuje veřejné správě ruce, a tím devalvuje i kvalitu architektury.

Celý příspěvek

Grand urban rules

V dnešní době, kdy je český urbanismus minimálně o 20 let pozadu za vyspělým světem, již není možné obhajovat stávající metody územního plánování a povyšovat technokratické nástroje nad ideje. O to více nás na nedávné přednášce „Od městečka k metropoli“ překvapilo, že stávající nástroje obhajují i někteří architekti. Přinášíme zkrácený přepis příspěvku Filipa Landy o urbanistickém vývoji novodobého Liberce a úskalích současné územně-plánovací praxe.

Celý příspěvek

Metropolitní plán i pro Liberec?

Hlavní město Praha začne pořizovat nový metropolitní územní plán. Oproti současnému by měl být jednodušší, přehlednější, pružnější, celistvější a měl by snížit riziko korupce. V rámci zachování názvosloví ponecháme nyní stranou, že Liberec po druhé světové válce prakticky pozbyl všech atributů metropole, a uplatníme název „metropolitní plán“ i v nadpisu tohoto textu.

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města VI

3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru

Umělé místo vizualizuje, doplňuje a symbolizuje způsob, jímž člověk pochopil prostředí. Teprve spojení symbolizace a vizualizace může dát člověku pravou existenciální oporu. Je potěšující, že za vzorový příklad byla v knize Genius loci vybrána Praha. „Analýza prostorové struktury a charakteru Prahy odhalila základní projevy velmi silného genia loci. Jaké významy tento duch shromažďuje? Popsali jsme již přírodní „síly“, které tvoří jeho místní základnu, a objasnili jsme, že Praha je v první řadě skutečným významovým ohniskem charakterově vymezeného regionu. Její ‚tajemnost‘ není ničím umělým, nýbrž je odrazem daného přírodního prostředí. ‚Extatická‘ interpretace tohoto prostředí však zároveň odráží dějiny země.“[1] Z uvedené citace vyplývá, že Praha je skutečně jedinečnou a vyváženou symbiózou symbolizace a vizualizace.

Celý příspěvek

Fenomén identita krajiny a města V

2.2 Symbolizace

Jak jsme se již zmínili v případě Nizozemska – tam, kde jsou dané podmínky příznivé, se nejvýznamnějším prostředkem konkretizace místa stává vizualizace. Kde příroda nabízí méně, je nutno přistoupit k doplnění anebo symbolizaci.[1] Člověk potřebuje symboly reprezentující životní situace, neboť základní touhou člověka je vnímat krajinu jako významuplnou.

Celý příspěvek