Protože v publikovaném článku budějovického kulturního revue Milk & Honey (č. 48) došlo k redakčním úpravám, které jsem neautorizoval, a které zásadním způsobem deformují význam mého textu, zveřejňuji zde jeho původní verzi.

Před dvěma lety jsme v architektonickém časopise ERA21 zpracovali téma „Architektura péče“ [1]. Navazovalo na „Architekturu zdraví“, která zase byla reakcí na pandemii covid-19. Věnovali jsme se typologii pečovatelských domů, domovů pro seniory nebo komunitních center. Vrcholem tohoto tématu jsou dva připravované velmi kvalitní projekty dětských hospiců – Domu pro Julii v Brně od ateliéru Čtyřstěn a hospice podpořeného Nadací rodiny Vlčkových v pražských Košířích od studia Petr Hájek architekti.

Když mě lidé z Milk & Honey oslovili k sepsání článku o péči, asi se očekávalo, že se budu věnovat právě takovým domům. Pak mě ale napadlo celé téma převrátit a zkusit se podívat nikoli na to, jak architektura dokáže pečovat, ale na to, jak my dokážeme pečovat o architekturu, potažmo o veřejný prostor. Tyto otázky ale fundamentálně souvisí s oborem, který má slovo péče přímo ve svém názvu – totiž s památkovou péčí. I toto téma jsme podrobně zpracovali v časopise ERA21, a to již před devíti lety v čísle s podtitulem Hmota a čas. [2]

Rozhovor Filipa Landy s Petrem Hájkem

Petr Hájek patří k architektům, kteří ve své tvorbě berou zvukovou složku velmi vážně. Už od prvních realizací v rámci studia HŠH architekti se zaměřoval na akustiku, které dokonce dokáže podřídit základní myšlenku a celkový koncept stavby. Jeho zájem o zvuk a hudbu vyvrcholil ve chvíli, kdy stanul na pódiu s významnými interprety a dirigenty jako spoluautor experimentální hudební kompozice. Hovořili jsme s ním o komponované architektuře a urbanismu, o aktuálních projektech jeho ateliéru i o specifických zadáních pro jeho studenty.

Zanedlouho uplyne neuvěřitelných devatenáct let od chvíle, kdy se časopis ERA21 zabýval tématem vztahu architektury a zvuku poprvé. Vyšel tehdy ve spolupráci s architektem a hudebníkem Ivanem Palackým, který se stal vůbec prvním kurátorem čísla, a ustanovil tak pozici přizvaných odborníků, jejichž zkušenosti a profesní rozhled u většiny publikovaných témat využíváme.

Je mezi druhou a třetí hodinou ranní, spolu s ostatními studenty Fakulty umění a architektury TU v Liberci z posledních sil dokončuji semestrální projekt. Zničehonic se rozlétnou dveře ateliéru a do nich vchází „Docent“, v podpaží několik knih, typickým způsobem se uchechtne a štráduje si to přes počítačovou učebnu zpátky do knihovny.

reportáž: dům Krystal po patnácti letech

Železobetonový modulový krystal vetknutý do svahu v Černošicích zvedá obytný prostor do výšky nad střechy sousední zástavby k nerušenému výhledu na údolí Berounky. Ač dům působí na první pohled extravagantně, postupem času přirozeně splynul s téměř lesním charakterem okolní zahrady.

reportáž: vila Hermína po čtrnácti letech

Koncept založený na překopírování úhlu okolního terénu do stejně zešikmených ploch interiéru stavby je dodnes jedinečným experimentem. Automaticky se vkrádá otázka, jak se žije v domě, kde šikminy zaujímají téměř dvě třetiny veškeré podlahové plochy.

Rozhovor Filipa Landy s Arminem a Alexanderem Pedevillovými

Studio Pedevilla Architects, založené v roce 2005 sourozenci Arminem a Alexanderem Pedevillovými v Brunecku, se postupně úspěšně etablovalo v mezinárodním měřítku a získalo řadu významných architektonických cen. V rozhovoru s oběma bratry jsme se pokusili proniknout do způsobu jejich tvorby a také do kulturního a historického kontextu Jižního Tyrolska, díky němuž se kvalita tamní architektury i řemeslného zpracování staveb drží na velmi vysoké úrovni.

Začínám psát editorial a opět – pokolikáté už? – se mi k tématu vynořují osobní vzpomínky. Před jedenácti lety jsem s partou budoucích architektů vyrazil pěšky ze Salcburku na bienále architektury do Benátek. Byl jsem tehdy plný síly a zdolávání alpských hřebenů mi nedělalo problémy. Jde-li člověk pěšky, má spoustu času prožít jednotlivá místa do hloubky a všímat si věcí, které by při rychlejším pohybu nepostřehl. Co to jen bylo, co ve mně – kromě mocného měřítka horských scenerií a vysoké úrovně tamní stavební kultury – zanechalo svůj otisk? 

Duše chataře

Fenomén druhého bydlení – neboli v Česku tolik oblíbené chataření a chalupaření – mi byl až donedávna poměrně vzdálený. V dětství naše rodina žádnou chatu ani chalupu nevlastnila, ponechám-li stranou polorozpadlou boudu na nářadí na zahradě pár kilometrů od mého rodného města. Prázdninové pobyty suplovala babička ze zapadlé vísky uprostřed lesů Českého středohoří a bratranci přijíždějící vždy na několik letních týdnů z Moravy.

Rozhovor Filipa Landy s Radkou Vernerovou, Tomášem Págem a Milanem Jojou

Jednou z nejtragičtějších událostí, která se může přihodit rodičům, je ztráta jejich milovaného dítěte. O dětské smrti se nehovoří snadno, přitom rodiny s vážně nemocnými dětmi často potřebují pomoc, která je v Česku nedostatečná. Změnit se to pokouší projekt dětského hospice Dům pro Julii v Brně. Hovořili jsme s jeho ředitelkou Radkou Vernerovou a autory návrhu z ateliéru Čtyřstěn.