Do Liberce zavítal někdejší student místní fakulty architektury Adam Gebrian, dnes známá osobnost pohybující se ve veřejném prostoru, publicista a propagátor všeho, co s architekturou souvisí. A Radim Kousal to zase neunesl.

Celý příspěvek →

Veřejný prostor je dnes téměř zprofanovaný pojem. Je nutné cizelovat jeho definici a rozvinout apologetiku jeho podstaty a účelu z hledisek architektonických i socio-psychologických.

Pokud bychom chápali veřejný prostor pouze jako nezastavěná, hmotami vymezená (a zároveň) přístupná prostranství, průměrné panelové sídliště by rázem obsahovalo 60 – 90% tohoto kontinua. Jedná se ale v tomto případě o veřejný prostor? Nejde spíš o jakýsi typ vyloučeného prostoru, tzv. terrain vague?

Celý příspěvek →

Často se mluví o vizi. „Liberec, město s vizí“.

Východisko: Sídlo je složitý celek, pro nějž je zásadní kontinuita, dodržení stanoveného rámce, v němž se při rozhodování o budoucnosti osciluje. Tímto rámcem je vize, tedy permanentně sdílená představa obyvatel o městě. Nejdříve musí být vyjasněn jeho obraz, musí být označeny klíčové prvky a definována obecní shoda na hlavních procesech. Teprve pak může nastoupit nástroj sloužící k uplatnění vize, např. územní plán. Pro sdělení vize však známe i příhodnější nástroje, např. 3D model. Záleží na situaci – kdy, kde a komu je vize sdělována.

Praxe: Vlivem neefektivního právního rámce jsme povýšili technokratické nástroje územního plánování nad vizi. Kompozice většiny českých měst je vystavěna pouze z primitivních parametrů (např. dopravní napojení). Neexistuje-li vize, neformuje se identita. Nemá-li město vizi, nemá ani tvar. A nelze určit jeho regulační rámec.

Závěr: Pokud by byla definována prostorová a strukturová vize města Liberec, zřejmě by obsahovala tyto základní pilíře: spjatost s krajinou, uliční průhledy, zelené koridory. Na tomto základě by byl vystavěn regulační rámec, který by nikdy nedovolil porušení důležitých uličních průhledů stavebními hmotami neadekvátního měřítka.

Slovo „vize“ je možná vhodnější nahradit slovem „koncepce“ či „idea“, případně použít slovník Kevina Lynche a dalších (image). Na obsahu sdělení článku to však nic nemění. Více o možnostech plánování v článku Grand urban rules.

Recenze na knihu Jana Gehla Města pro lidi

Prastaré životní moudro z Hávámal, více než tisícileté eddické poemy, praví, že „člověk je člověku největší radostí“. Ne nadarmo ho Jan Gehl zmiňuje hned v úvodu nejnovějšího spisu Města pro lidi, své druhé publikace vydané česky Nadací Partnerství. Dánský architekt v knize shrnuje padesátileté zkušenosti s pozorováním městského života. A vlastně neříká nic převratně nového. Dokonce se zdá, že opakuje poznatky ze své první knihy Život mezi budovami, rozšířené o závěry plynoucí z novějšího výzkumu. Gehlovy myšlenky jsou však stále naléhavé a konzistentní, stejně jako zůstává naléhavá a neměnná základní potřeba obyvatel měst aktivně sdílet svůj život s druhými.

Rozhovor Filipa Landy a Miroslava Šajtara s Romanem Kouckým

Je možné pro Prahu vytvořit územní plán, který by umožnil municipalitě aktivně rozhodovat o rozvojových strategiích, poskytl účinné nástroje ochrany veřejného zájmu a zajistil udržování spravedlivých vztahů vlastníků a investorů? V srpnu 2012 zřídilo naše hlavní město novou Kancelář metropolitního plánu. S jejím vedoucím Romanem Kouckým jsme hovořili o limitech i ambicích vznikajícího plánu.

Kvalitu architektury markantně ovlivňuje paradox dnešního světa, kdy veřejný sektor odmítá na své zakázky uplatňovat princip architektonických soutěží. V prostředí prolezlém korupcí se tomu asi nelze divit, neboť forma soutěže riziko korupce značně snižuje. Dobrá veřejná správa by proto měla dbát na to, aby byly její stavební zakázky řešeny výhradně prostřednictvím architektonických soutěží. Nutno však podotknout, že mnohdy narychlo vypsaný dotační titul z EU zvyšuje časovou tíseň, svazuje veřejné správě ruce, a tím devalvuje i kvalitu architektury.

Celý příspěvek →

Potřeba nových pohledů na český urbanismus a územní plánování je dlouho diskutované téma. Plány jakožto nástroje rozvoje nestačí reagovat na výzvy rychle se měnící společnosti. Prvních dvacet let po společenských změnách se (nejen) vinou absence kvalitního vzdělávání těžko hledaly cesty, jak správně uskutečňovat architektonický rozvoj našich měst. Nyní stojíme v bodě, kdy fáze idejí konečně dostává konkrétní obrysy. Objevují se první realizace, které nejsou poplatné dosavadnímu územnímu plánování, a přitom se jim podařilo prosáknout bariérou legislativních hradeb. Český urbanismus dost možná právě teď vstupuje do 21. století. Už víme „proč“, už tušíme „co“. Teď bychom se měli zabývat otázkou „jak“.

V dnešní době, kdy je český urbanismus minimálně o 20 let pozadu za vyspělým světem, již není možné obhajovat stávající metody územního plánování a povyšovat technokratické nástroje nad ideje. O to více nás na nedávné přednášce „Od městečka k metropoli“ překvapilo, že stávající nástroje obhajují i někteří architekti. Přinášíme zkrácený přepis příspěvku Filipa Landy o urbanistickém vývoji novodobého Liberce a úskalích současné územně-plánovací praxe.

Celý příspěvek →

Hlavní město Praha začne pořizovat nový metropolitní územní plán. Oproti současnému by měl být jednodušší, přehlednější, pružnější, celistvější a měl by snížit riziko korupce. V rámci zachování názvosloví ponecháme nyní stranou, že Liberec po druhé světové válce prakticky pozbyl všech atributů metropole, a uplatníme název „metropolitní plán“ i v nadpisu tohoto textu.

Celý příspěvek →

3. Symbióza topografie a symboliky, prostoru a charakteru

Umělé místo vizualizuje, doplňuje a symbolizuje způsob, jímž člověk pochopil prostředí. Teprve spojení symbolizace a vizualizace může dát člověku pravou existenciální oporu. Je potěšující, že za vzorový příklad byla v knize Genius loci vybrána Praha. „Analýza prostorové struktury a charakteru Prahy odhalila základní projevy velmi silného genia loci. Jaké významy tento duch shromažďuje? Popsali jsme již přírodní „síly“, které tvoří jeho místní základnu, a objasnili jsme, že Praha je v první řadě skutečným významovým ohniskem charakterově vymezeného regionu. Její ‚tajemnost‘ není ničím umělým, nýbrž je odrazem daného přírodního prostředí. ‚Extatická‘ interpretace tohoto prostředí však zároveň odráží dějiny země.“[1] Z uvedené citace vyplývá, že Praha je skutečně jedinečnou a vyváženou symbiózou symbolizace a vizualizace.

Celý příspěvek →